Demografické trendy a poptávka po bydlení v ČR: Kde budou lidé žít za 10 let?

Demografické trendy dnes rozhodují o tom, kde se budou budovat nové byty, kde se budou zavírat školy a kde se budou prodávat domy za polovinu ceny. V České republice se už nyní děje něco, co se nevidělo od konce druhé světové války. Populace překročila hranici 10,9 milionu obyvatel - ale ne proto, že by se lidé rozmnožovali více. Naopak. V roce 2024 se narodilo pouze 84 tisíc dětí. V roce 1974 jich bylo téměř dvakrát tolik - 194 tisíc. A to není chyba. To je systémový problém.

Proč se lidé nechávají děti?

Nejde o to, že by lidé nechtěli mít děti. Mnozí je chtějí. Ale nemají na to. Hlavní důvod? Bydlení. A nejen ceny bytů - ale jejich dostupnost. Když si pár v reprodukčním věku představí, že bude muset platit 30 tisíc korun za nájem, nebo že za 1,5 milionu bude mít 40 m² na okraji města, tak se rozhodne: ne. Nejdřív si to zkusíme, až bude lepší. A ten lepší čas se nikdy neobjeví. Podle demografa Tomáše Kučery je to přesně ten bod, kde se rozhoduje o budoucnosti celé společnosti. Pokud nemáš kde bydlet, necháváš si děti na později. A když to opakuješ rok za rok, narodí se jich méně. A méně dětí znamená méně studentů, méně zaměstnanců, méně spotřebitelů.

Stárnutí populace - neviditelná vlna

V Česku dnes žije přibližně 8,1 milionu dospělých. A jejich věková struktura se mění. Lidé, kteří se narodili v 70. a 80. letech, teď přicházejí do důchodu. A ti, kteří se narodili v 90. letech, ještě nebyli dostatečně početní, aby je nahradili. Výsledek? V každém městě se začínají plnit starší domy. A zároveň se zavírají dětské hřiště. V některých obcích už nejsou žáci ve školách - a přesto se tam budují nové školní budovy, protože se předpokládalo, že bude víc dětí. To je jako stavět autodrom tam, kde už nikdo nejede. A to všechno má dopad na bydlení. Starší lidé chtějí bydlet blíž k lékárnám, k lékařům, k zdravotním centrům. Ne v osamělých vesnicích na pohraničí, kde už není ani obchod.

Praha a Brno - města, která rostou

Zatímco v Karlových Varech, Děčíně nebo v okolí České Lípy ubývá obyvatel, Praha a Brno rostou. A to ne proto, že jsou krásnější. Ale proto, že tam jsou práce. A když jsou práce, přichází lidé. Mladí, kteří hledají zaměstnání. A i ti, kteří se už vydali na cestu dospělosti, ale potřebují kvalitní služby - nemocnice, školy, kulturu. V Praze a Brně se dnes buduje nejvíc bytů - ne proto, že tam je víc lidí, ale proto, že tam lidé přicházejí. A ti, kteří přicházejí, potřebují bydlení. A ne jen nějaké. Potřebují bydlení, které je dostupné, bezpečné, s přístupem k dopravě. A to znamená, že se budují byty v centru, ne na okrajích. A to znamená, že se zvyšují ceny. A to znamená, že lidé, kteří tam žili, už si nemohou dovolit zůstat. A tak se stěhují do předměstí - nebo ven z města.

Pohraničí - kde lidé odešli a už se nevrátí

V oblastech jako Děčín, Ústí nad Labem nebo Karlovy Vary se dnes děje něco, co se jmenuje „vymírání“. Lidé odcházejí. Ne proto, že by tam nebyly krásy. Ale proto, že tam nejsou práce. A když nejsou práce, nejsou tam ani mladí. A když nejsou mladí, nejsou tam ani děti. A když nejsou děti, zavírají se školy. A když se zavírají školy, odcházejí i rodiny. A když odcházejí rodiny, zavírají se obchody. A když se zavírají obchody, odcházejí i starší lidé. Je to kruh, který se zvětšuje. A neexistuje žádný plán, jak ho zastavit. Realitní kanceláře jako Century 21 už teď hlásí, že domy v těchto oblastech se prodávají za polovinu ceny, než před 15 lety. A kupují je jen ti, kdo je potřebují jako důchodové bydlení - ne jako rodinný dům.

Co to znamená pro trh s bydlením?

Poptávka po bydlení se dnes dělí na dvě části. První: bydlení pro mladé a pracující v městech. To je nájemní bydlení, malé byty, byty s přístupem k MHD, s možností chůze do práce. Druhá: bydlení pro starší. To je bydlení s přístupem k lékařům, s výškovými zábradlími, s možností péče doma. A tyto dva typy bydlení se vůbec nekříží. Když se postaví nový bytový dům v Praze, nevyhoví starému muži z Děčína. A když se postaví domov pro důchodce v Karlových Varech, nevyhoví mladému programátorovi z Brna. To znamená, že trh s bydlením se rozpadá. A nikdo z politiků to neřeší. Nikdo neříká: „Kde potřebujeme nové byty? Pro koho?“

Co se stane za 10 let?

Za deset let bude v Česku méně dětí než kdykoliv od roku 1945. Bude více důchodců než kdykoliv předtím. A bude více prázdných domů v pohraničí než kdykoliv v historii. A zároveň bude v Praze a Brně stále větší nedostatek bytů - a to i přes to, že se buduje. Protože nové byty se nebudují rychle dost. A nebudují se tam, kde je potřeba. Budují se tam, kde je to nejlevnější - a to je často na okrajích. A to není řešení. To je zpožděná reakce. Až se začnou zavírat školy v městech, která dnes rostou, bude to příliš pozdě. Až se začnou zavírat nemocnice v obcích, která dnes umírají, bude to příliš pozdě. Až se lidé budou muset stěhovat do měst, protože nemají kde bydlet, bude to příliš pozdě.

Co můžeme dělat teď?

Nemůžeme zastavit stárnutí. Ale můžeme změnit, jak na něj reagujeme. Můžeme začít stavět byty v centru měst, ne na okrajích. Můžeme podporovat přestavbu starých budov na byty - ne na obchody. Můžeme dát peníze na přístupné bydlení pro mladé. A můžeme začít přemýšlet o tom, že nájemní bydlení není „něco na dočasno“ - ale trvalý způsob bydlení. A můžeme přestat ignorovat pohraničí. Ne proto, že tam je krásná příroda. Ale proto, že tam žijí lidé. A oni také mají právo na bydlení, které je bezpečné, dostupné a s přístupem k službám. Jinak se z Česka stane země, kde žijí jen dva typy lidí: ti, co mají peníze a byt v Praze, a ti, co mají domov na pohraničí - a už se nevrátí.